Gold Bonnie D&D King Black

Je sobota ráno, panička vstává, potichu, aby nevzbudila „malinkou“ paničku a pouští mě ven, abych se vyvenčila. Pak se oblékne a jde mě hledat. Když jsem zase ve svém pelíšku, dostanu něco málo najíst a už se chystáme na autobus. Panička ještě vklouzne do ložnice, aby se rozloučila s páníčkem a už si bere bundu, batoh a židličku, mě nasazuje obojek a jdeme na autobus. Zastávku máme blízko domu, takže nám cesta zabere pár minutek. Pak už jen čekáme, kdy se objeví světla autobusu. Panička v pátek odpoledne volala do centrály autobusové společnosti, kterým jsme měli jet a zarezervovala nám dvě místečka, abychom měli jistotu, že si sedneme. Autobus přijel, panička mi nasadila náhubek (nepotřebuji ho, ale v autobuse chtěj, abychom ho, my pejskové, měli) a už se před námi otevřeli dveře. Panička mě nechala nastoupit první a už informovala řidiče, kam jedeme a že máme objednané místenky. Pán za volantem se usmál, že místa je dost, takže jestli si chceme ty místenky zaplatit. Panička řekla, že když si je objednala, že si je zaplatí (cena za jednu místenku byla 9kč), řidič přikývl a vyjel nám jízdenky z mašinky. Panička zaplatila a už jsme seděli na svých místech. Já na zemi pod jedním sedadlem (u okna), nade mnou batoh a židlička a panička na druhém sedadle – do uličky. Pak se pomalu autobus na dalších zastávkách plnil a my si musely vyslechnout, že máme na sedačce batoh, když by si tam mohl sednout jeden člověk, a takové podobné řeči. Jednou se dokonce jeden člověk začal na sedadlo cpát, aniž by cokoliv řekl, ale panička mě ochránila. Většinou po upozornění, že na zemi jsem já, se vše uklidnilo, ale jedna pani měla i tak námitky, tak se jí panička zeptala, jestli by se jí líbilo víc, kdyby sundala batoh a dala tam místo něj mě. Mě, Bonnince, by se to určitě líbilo, ale pani asi ne, protože si jen něco zamumlala pod nos a cpala se dál do autobusu. Ještě že jsme měly zamluvené telefonicky a zaplacené ty místenky, to byl taky silný argument , jako by lidi neuměli zvednou telefon a zavolat si o ně taky.

Konečně jsme se dostali do Prahy, kde jsme se s paničkou protáhli a hned šli na metro, abychom se dostali na Letňany. S jedním zbytečným přestupováním jsme to nakonec zvládly a já jsem si vyzkoušela další dopravní prostředek, do kterého se asi hned tak nedostanu.. Pak mě panička na chviličku pustila, abych se vyvenčila a už jsme pospíchali do areálu PVA, kde jsme si našli náš kruh. Už jsme tam měli mojí chovatelku, takže jsme se usídlily vedle ní. Pak paničce zazvonil telefon a ohlásila se „naše“ Zuzanka.. Tak jsme čekaly, z které stranky se objeví.. Nakonec přišla a už měla na krku foťáček :-D Nechala si u nás batoh, chvíli si pokecala s paničkou a zase běžela někom fotit, ale s tím, že až půjdeme my, tak bude zpátky a bude fotit mě J Pak paničky dostala desky (jako obvykle na výstavě) a začalo se vystavovat. První šli „trpaslíčci“ (jak jim panička s láskou říká) a tak jsme čekali, až se těch 9 prcků předvede. Pak jsme přišli na řadu my, německý. Nejdříve černý s pálením, ale ty byl jen dva a navíc najednou, tak to bylo hned. Pak šla naše chovatelka s Lili (třída mladých - V1, CAJC), potom moje dvě sestřičky v mezitřídě – Sanny (Genie Sanny – V1, CAC) a Tery (Giltery – V2) a nakonec já v třídě otevřené (sama) a dostali jsme V1, CAC, což paničku překvapilo, že chvíli nebyla mocna slova :-D Dostali jsme diplom, pohárek a „kartičku“ s CACem , pak k nám nahnali ještě segru Sanny a černou fenku Floriss a šli jsme o nej fenu plemene. Po zásluze ji získala Floriss, ostřílená profesionálka :-D a myslím, že získala i BODa, protože na výstavě nebyl jediný pes, jen samé fenečky :-o

Mezitím jsme několikrát volali domu, jak to páníček s malou paničkou zvládá, co a jak a taky se pochlubit, že jsme dostali pohár J. Pak jsme museli čekat, než dorazí poradkyně chovu, p. Dvořáková, která měla bonitovat. Bralo se to podle jmen, takže jsme šli, myslím, první na řadu. Byla jsem změřena, pořádně prohlídnuta, vše zapsáno do archu, ještě jsem musela ukázat chod a pak jsem byla uznána chovnou J, stejně tak i sestřičky Tery a Sanny.

Pak už jsme se rozloučili s chovatelkou, prošli si celou výstavu a čekali, kdy se ozve páníček, že je v Praze a čeká na nás na parkovišti..

Zase nám přálo počasí, takže dni nebylo co vytknout a navíc jsme si vezli domu pohárek, který už je čestném místě.